Poslední dny na mě ze všech stran vystupuje jedno téma – definitivnost.
A vlastně mi přijde čím dál víc absurdní si vůbec někdy myslet, že něco může být definitivní… konečné. Není to možné.
Alespoň pro mě rozhodně ne. A možná se mnou spousta z vás nebude souhlasit. A víte co? Vůbec nemusíte. 😉 Není to potřeba.
Napadá mě tisíc různých metafor z mého vlastního života, kterými bych vám mohla přiblížit, jak to vidím. Tolik situací, kdy jsem měla pocit, že tohle je konec. Že už není cesta dál. Tragédie. Neřešitelná situace.
Tolik bolesti, která vypadala, že nikdy neskončí…
Potrat jednoho miminka. Druhého. Třetího. Čtvrtého.
Tohle jediné, teď když o tom píši, tady pořád s toho všeho ,,bolavého,, je. S toho všeho , co by se nikomu nemělo dít. Ale právě teď, když píšu tyto řádky, mi dochází něco důležitého.
Není to už bolest.
Je to spíš pocit, že tu prostě jen se mnou pořád určitým způsobem JSOU. Že nikdy neodešli.
A vlastně cítím obrovskou úlevu, když si to uvědomím.
Všechno je proces, který nikdy nekončí!!!!!!
Nic se nezastaví. Nic se neuzavírá. Všechno se mění, proměňuje, transformuje.
Když něco pojmenujeme, jako bychom si uzavírali tu možnost pozorovat krásu a dokonalost procesu . Přestaneme si všímat té nádherné, nekonečné proměny života.
Vede mě to teď několika směry, kterými bych vás ráda vzala.
Představte si, že držíte v rukou kousek modelíny.
Vymodelujete psa. A pak vás napadne vytvořit ježka.
Jak chcete pojmenovat všechny ty fáze mezi tím? Jak moc jsme daleko od pravdy, když se ji snažíme popsat? Nestačí nám pouze pozorovat?
A přesto… kdykoli řeknu, že je to modelína, která mění tvar, nemohu se zmýlit.
Ale co když půjdu ještě dál? Co když si uvědomím, z čeho je modelína složená? Co když se přestanu snažit zařadit, definovat, popsat… a prostě jen budu pozorovat?
A tohle je další cesta, kterou vás chci vzít.
Můžu celou situaci uzavřít tím, že řeknu: „Tohle je modelína.“
A nebo… můžu zůstat v otevřenosti a zvědavosti.
A co když je ještě něco dál?
Co je za tím? Jaké jsou ještě další možnosti?
Je tohle opravdu ta poslední možnost? Nebo jen ta, kterou teď vidím?
Otázek může být milion. A vy jediní v každou chvíli víte, která je pro vás ta pravá.
Vy jste ti, kdo si mohou hrát s otázkami, s pravdou, s radostí protančit životem.
A pokaždé, když si řeknu nebo pomyslím „už vím“… zavírám si hřiště, na kterém jsem si mohla hrát a objevovat.
A už jsem dávno zjistila, že to není jen nuda. Někdy to i hodně bolí.
Díky bohu, že mám svého průvodce. Svoji vnitřní navigaci.
Svůj pocit.
Kamarádíte se s ním i vy?
On vám vždycky napoví, když jste zavřeli všechny dveře a okna, když jste se lapili v malém omezeném prostoru.
A když si toho všimnete… minimálně kouknete, kudy vede cesta ven. 😉
A tahle cesta nikdy nekončí.
Protože nic není definitivní.
Život není hotový příběh, který někdo napsal za nás. Je to otevřená kniha, ve které můžeme obracet stránky, vracet se, objevovat nové možnosti.
A pokaždé, když si myslíme, že něco víme s jistotou, pokaždé, když řekneme „tohle je pravda“, možná jen zavíráme dveře do světa, kde je toho mnohem víc.
Tak co kdybychom dnes nechali ty dveře otevřené?
Co kdybychom se neptali na konec, ale jen se nechali vést pocitem, zvědavostí, hravostí?
A co když právě v tom je skutečná svoboda?
Co si o tom myslíte vy?
♥️ Káťa
Comments