Hry, které hrajeme – a co nám ukazují o životě

---

---

V pátek jsem pozorovala svou tříletou dceru Beušku, jak si v našem rodinném centru Jablíčko hraje na schovávanou. Hrála s ostatními dětmi a chůvou Ivou, která se – když přišla na řadu – schovala tak, aby ji Beuška mohla snadno najít. Seděla jsem a sledovala je.

Beuška dokončila počítání. „Dva, čtyři, tři, osm, pět… už jdu!“ Iva byla schovaná napůl ve dveřích do herny – vlastně nebyla ani pořádně schovaná, bylo ji dobře vidět. A přesto Beuška prošla kolem, podívala se na druhou stranu a řekla: „Kde je Iva?“

V tu chvíli mi to došlo. Beuška se tuhle hru naučila přesně takhle. Děláme to s ní doma úplně stejně – když se schová, děláme, že ji nevidíme, aby měla radost. A ona teď hraje tu samou hru dál, aniž by si toho byla vědoma.

Viděla jsem v tom dokonalost. A zároveň nesmyslnost.

Kolik věcí se naučíme tak, že nám vůbec neslouží?

Kolik chaosu, zmatku a neporozumění vzniká, když říkáme něco jiného, než co skutečně vidíme, cítíme nebo si myslíme?

Kolik her na „lepší já“ hrajeme sami se sebou? Kolik jich hrajeme ve vztazích, ve výchově, v podnikání, v komunitách?

Když se bojíme říct pravdu

Jako koučka a mentorka jsem vždy chtěla být laskavá. Nechtěla jsem nikomu ublížit ani slovem. Cítila jsem, že někdy lidé nechtějí slyšet pravdu – třeba to, že věci, které se jim v životě nelíbí, si nevědomě tvoří sami.

A tak jsem dělala přesně to, co Beuška ve hře na schovávanou. Chodila jsem kolem horké kaše, dávala dost času, aby si na to klienti přišli sami. To neznamená, že jim to řeknu já, ale nemusíme čekat na …AŽ.

Ale už mi to nedává smysl.

Protože když jsme v prostoru skutečné jasnosti a vnitřního klidu, když opravdu víme, nemůžeme ublížit. Nemůžeme ranit, ponížit, zesměšnit. Můžeme jen ukazovat k pravdě, kterou vidíme.

Z tohoto místa nemáme potřebu nikoho měnit, zachraňovat ani opravovat. Jen sdílíme to, co vidíme. A pokud to někdo ještě není připraven přijmout, můžeme ten dar nechat za jeho dveřmi – a on ho třeba jednou objeví.

Autenticita jako největší dar

Má smysl přinášet svou autenticitu opravdu každému. A především sami sobě.

Pojďme otevřít dveře novému poznání. Přestaňme hrát hru „ještě není čas to vidět“. Protože pokud něco skutečně vidíme, pokud to v sobě máme jasné, není důvod dál předstírat, že ne.

Je to tak jednoduché, že?

Vždyť život je jedna velká hra. A je jen na nás, jak moc si ji budeme užívat.

♥️ Káťa