Co když není potřeba odpouštět?

---

---

Odpuštění. Tolik se o něm mluví. Tolik bylo napsáno o tom, jak je důležité, jak nás osvobodí, jak nám pomůže pustit bolest, hněv a zranění.

I já jsem se snažila odpustit. Protože mi tolik chytrých lidí říkalo, že je to jediná cesta ven. Že jinak se budu trápit, že si tím ubližuji jen já sama – ne ten, kdo mi ublížil.

Ale ať jsem se snažila sebevíc, něco mi na tom nesedělo.

Cítila jsem se hrozně. Jako bych sama sebe nutila do něčeho, co mi hluboko uvnitř nedávalo smysl. Přemlouvala jsem se, abych nebyla tak tvrdohlavá a zásadová. Ale ani to nefungovalo.

A pak jsem udělala další krok.

Hledání viny mě udržovalo v příběhu

V určité fázi jsem pochopila, že to, co prožívám, není o nikom venku. Že je to jen mé myšlení, které vytváří tu bolest a potřebu odpouštět.

Ale i tohle pochopení jsem použila jako zbraň proti sobě. „Jsi to jen ty, kdo si ubližuje. Tak už s tím přestaň!“ říkala jsem si.

Ale ani to mi nepřineslo úlevu. A už vůbec ne radost.

A pak přišel jeden obyčejný rozhovor.

Někdo mi vyprávěl, jak pořád někomu odpouští… a přitom se vůbec neuzdravuje. Jak stále dokola opakuje to, co mu poradili terapeuti, odborníci, duchovní učitelé – ale uvnitř se nic nemění.

A v té chvíli mi přišla otázka:

Co když vůbec není potřeba odpouštět?

Byla to otázka hlavně pro mě. Protože odpuštění bylo celé roky moje téma.

Když vděčnost nahradí odpuštění

Uvědomila jsem si, že bych ve svém životě nevyměnila ani jednu zkušenost, ani jednu ránu, ani jednu facku. Protože přesně to všechno mě přivedlo tam, kde jsem.

A najednou jsem pocítila vděčnost.

A pak mi došlo… Co bych vlastně chtěla odpouštět?

Nebyl důvod. Nebylo co.

A tak se mi složila další část skládačky.

Odpuštění existuje jen v příběhu

Pokud řeším odpuštění, znamená to, že jsem v příběhu. Hledám viníka. Hledám oběť. Hledám řešení tam, kde ho nikdy nenajdu – v iluzi.

Ale v mé podstatě, v mém „továrním nastavení“ nic takového neexistuje.

Tam dostávám jen dary. Jen indicie, které mi ukazují, jestli žiju své skutečné já nebo se jen motám v nějakém filmu, kde hraju hlavní roli v tragikomedii nebo hororu.

A když si toho všimnu, mohu si vybrat.

Prostě jinou možnost.

Jak to máte vy?

Takhle to mám já. A vím, že každý si tím prochází jinak.

Co vy? Jak vnímáte odpuštění?

💬 Podělte se se mnou v komentářích nebo mi napište. Ráda si poslechnu váš pohled.