Vždycky jsem si myslela, jak žiju svůj život naplno. A ono tomu tak skutečně bylo – v každém okamžiku jsem žila tu nejlepší možnost, která se mi nabízela. To, že jsem později viděla tisíce jiných způsobů, jak by se všechno dalo udělat lépe, bylo přirozené. S odstupem času, kdy už nejsme pohlceni emocemi, máme čistou hlavu a vidíme věci z nadhledu, se nám otevírají nové perspektivy a souvislosti.
Přijetí této pravdy pro mě znamenalo obrovskou úlevu. Mohla jsem jít dál, bez výčitek, bez hodnocení, bez obviňování se za to, že nejsem dost dobrá, dost moudrá, dost klidná…
Moje sebereflexe byla vždycky vymakaná. Neustále jsem si zpětně přehrávala svůj život, analyzovala, jak bych mohla být lepší, přínosnější, trpělivější… Ale jak bylo mně? Jak jsem se u toho cítila? Pořád to bylo málo. Pořád jsem mohla udělat víc. Mohla jsem být milejší, mohla jsem něčemu věnovat víc času, mohla jsem… Tohle byla cesta do pekel. Celé noci jsem nespala, nemohla jsem vypnout, bolela mě hlava, měla jsem migrény…
A pak mi to došlo.
Tohle přece není v souladu s mojí volbou žít život v radosti, zdraví, štěstí a lásce. To uvědomění bylo zlomové. Začala jsem hledat cestu ven. Všimla jsem si, kolik krásy a radosti mi uniká, když jsem neustále myšlenkami v minulosti. Kolik zamilovanosti do života vlastně prožívám, když jsem TADY A TEĎ?
A pak přišla jedna z těch nečekaných životních nabídek – manžel mé kolegyně z nemocnice začal v našem rodinném centru Jablíčko pořádat besedy o třech principech – Mysli, Myšlence a Vědomí.
Byl to Martin Jotov, jeden ze zakladatelů neziskové organizace Porozumění mysli.
Od prvních slov jsem cítila ten silný pocit, který mě provází životem. Nevím, co to je, ale vím, že to je ono. Tohle musím prozkoumat. Tohle chci slyšet víc.
A tak jsem se ponořila do objevování. Najednou spousta věcí začala dávat smysl. Jako bych dostávala návod – ale ne univerzální návod na život, ne „desatero kroků ke štěstí“ – ale návod jen a jen na sebe. A najednou jsem slyšela něco, co mi bylo vždycky blízké – že si můžu dovolit mít to jinak. Že nemusím hledat štěstí ve vnějších technikách, v meditacích, v návodech druhých. Že nemusím dělat nic navíc. Stačí vidět, co už tu je.
A pak jsem se dozvěděla o projektu Česko Naslouchá – a moje srdce zaplesalo. Láska na první moment.
Kačenka Fišerová, druhá zakladatelka Porozumění mysli, a Kája Kofroňová, které odstartovaly projekt Česko Naslouchá, se staly mými životními parťačkami. A Kat Černá, třetí zakladatelka, mě svou laskavostí a péčí vedla do ještě hlubšího naslouchání. Díky ní jsem mohla objevovat a milovat život ještě intenzivněji.
A proč to vlastně píšu?
Vrátím se zpátky k tématu – k víru života.
V akademii pro transformativní kouče, mentory a lídry jsme jednou dostali téma – co jsou pro nás tři principy? Byla jsem ve skupince, která se zabývala vědomím. A najednou se ve mně něco začalo dít. Něco, co jsem nedokázala uchopit.
Poslouchala jsem ostatní a zničehonic mi vytanul na mysl příběh jednoho pacienta z jednotky intenzivní péče, kde jsem kdysi pracovala.
Byl v vigilním kómatu.
Bez vědomí. Na přístrojích.
A já si jednoho dne všimla, že když slyší hlas jedné sestřičky, začnou mu téct slzy.
Nejdřív jsem si myslela, že je to náhoda. Ale když jsem to začala pozorovat, zjistila jsem, že se to děje pokaždé. Začala jsem o tom mluvit s kolegy. A brzy si toho všimli i oni.
A pak za mnou přišla jedna sanitářka a řekla mi, proč se to děje.
V tu chvíli všechno zapadlo. Nebyla to náhoda.
A tehdy mi to došlo.
Ten člověk v bezvědomí stále prožíval vědomí. Nějakým způsobem vnímal, co se kolem něj děje.
Tohle samo o sobě není žádná novinka – ale nové pro mě bylo to, co jsem si v tu chvíli uvědomila o sobě.
Že já sama jsem žila úplně stejně.
Byla jsem v bublině svého myšlení, svých vzorců, svého analyzování, svého „měla bych být lepší“. A neviděla jsem, co všechno je za tou bublinou.
A to bolelo.
Bylo tam spousta výčitek. Spousta pocitu „jak jsem mohla být tak slepá“.
Ale zároveň tam byl i obrovský vděk.
Protože jsem to vůbec uviděla. Protože jsem mohla z té bubliny vystoupit.
Protože tam za ní je ten opravdový život.
A to je ten vír života – ta nekonečná hloubka, ta neustálá proměna, to nečekané, to živé.
A já se mu konečně otevírám.
Znovu.
A znovu.
A znovu.
Protože tahle cesta nikdy nekončí.
Protože vždycky je kam jít hlouběji.
Protože vždycky je co nového spatřit.
Protože vždycky je další okamžik, ve kterém můžu vidět víc, cítit víc, být víc.
Znovu.
A znovu.
A znovu.
Miluji život. ❤️
Comments