Jak mi došlo, že role matky mě limituje?
Asi tři roky zpátky, těsně před nástupem do akademie pro transformativní kouče, mentory a lídry, jsem dostala angínu. Jako zdravotník jsem přesně věděla, co se s mým tělem děje, a tak jsem si předepsala antibiotika a uchýlila se k samoléčbě. Jenže můj stav se s každým dalším dnem jen zhoršoval. Horečka už mi nedovolila vstát z postele, bolest v krku byla nesnesitelná, otok narůstal a já nemohla polknout ani vlastní sliny.
Doma jsem měla jen pár měsíců staré miminko. V nemocnicích byl kvůli covidu zákaz návštěv, já plně kojila a myšlenka na hospitalizaci, odloučení a konec kojení mě děsila.
Pátou noc jsem byla nejen vyčerpaná a dehydratovaná, ale začala jsem se dusit. Už mi skoro nešlo se nadechnout. Ráno mě manžel pomohl dostat se k lékaři, a když moje obvodní lékařka viděla nález, okamžitě mě poslala do nemocnice. Byla zděšená.
A tehdy jsem se tomu konečně otevřela. Přiznala jsem si, že už opravdu potřebuji odbornou pomoc. Najednou mi došlo, že teď už není prostor řešit kojení, odloučení ani jak to zvládnou doma. Nejpodstatnější bylo zůstat tu pro svou dceru.
Odevzdala jsem se.
A když jsem to udělala, věci se začaly dít jinak.
Chytila jsem vzácný druh angíny, která postihla kořen jazyka. Otok se stále zvětšoval a dýchací cesty se uzavíraly. Ale i přes veškerá omezení mi v nemocnici vyšli neuvěřitelně vstříc – zařídili mi speciální pokoj, přes den mi přiváželi Beatku na kojení a v noci mohla být se mnou. Najednou všechno fungovalo.
A já měla spoustu času přemýšlet.
Byla jsem vytržená ze všech povinností. Z běžného života, z práce (kterou jsem mimochodem dělala i během hospitalizace kvulli rizikovému těhotenství, protože… workoholismus jak to u mě spousta lidi nazývá ).
A tak jsem začala hledat důvod, proč tu vlastně ležím.
Všem kolem to bylo jasné – moc pracuju, nespím, mám moc dětí, šest let jsem byla buď těhotná, nebo kojila v kuse. Dávalo to smysl. Uvěřila jsem tomu.
A začala jsem hledat viníka.
Můj muž.
Pořád mi říká, že neumím říkat ne. Že pořád někomu pomáhám, pořád něco dělám – a ještě za to ani nemám peníze. A přitom on sám po mně stále něco chce. Nepoznám, že už toho mám moc, nepomáhá mi, nerozumí mi, pořád má pocit, že bych měla dělat víc.
Bylo to jasné. Musím se rozvést.
Nechtěla jsem domů. Nechtěla jsem ho vidět. Nechtěla jsem s ním mluvit.
Nevnímala jsem, že už víc než týden pečoval o miminko, o všechny děti, o celou domácnost.
A pak mi to došlo.
Nikdy jsem si o pomoc neřekla.
Všichni mě viděli jako silnou, schopnou ženu, která všechno zvládá levou zadní. A já sama jsem si nikdy nepřipustila, že bych nemusela všechno dělat sama. Že existuje možnost se o některé povinnosti podělit.
Možná za to nemohl můj muž.
Možná za to můžu já sama.
Protože moje volba byla dělat všechno, co dělám.
A tak mě myšlenky na rozvod přešly stejně rychle, jako přišly.
Brzy nato začal můj první ročník akademie. A protože moje děti absolvují téměř všechno se mnou, vyrazily jsme na společný týden.
Přišlo několik probdělých nocí.
Přišlo vyčerpání.
Přišla bolest v krku.
Přišel strach, že se zase všechno zopakuje.
Ale tentokrát jsem to viděla.
Tentokrát jsem si uvědomila, že si to dělám sama.
A tak jsem udělala něco, co bych dřív nikdy neudělala.
Napsala jsem manželovi:
„Potřebovala bych, abys přijel a na pár hodin se postaral o Beatku, abych se mohla vyspat.“
Jenže to nebylo reálné.
A tak jsem všechno nechala běžet.
Třetí noc, kolem třetí hodiny ráno, jsem cítila zoufalství, únavu a bolest celého těla. Aby Beuška spala, musela jsem ležet v jedné poloze, aby měla neustálý přísun mléka. Jakmile jsem se pokusila pohnout, hned se probudila a začala fňukat.
A pak jsem se slyšela říkat:
„Ty Beooo… už nemůžu, nech toho…“
Ten tón mě vyděsil.
Došlo mi, že vůbec nevím, co ona prožívá. Že mě nechce trápit.
Zastyděla jsem se.
A položila jsem si otázku:
„Z jakého prostoru tohle přišlo?“
Odpověď přišla okamžitě.
A tím začal téměř tříhodinový vhled, během kterého mi přišlo tolik odpovědí na otázky, které jsem snad za celý život položila směrem k životu.
A já jsem pochopila.
Role matky mě limitovala.
Vždyť to je jasné!
Matka se musí obětovat.
Matka musí vydržet.
Matka musí… A proč vlastně?
A pak další odpověď:
„Já jsem tuhle roli málem dohrála do konce.“
A najednou přišla otázka:
„A z jakého prostoru můžu fungovat?“
A v tu chvíli se mi otevřel prostor bezpodmínečné lásky.
Všechno zoufalství, bolest, vyčerpání…
Zmizelo.
A v tichu přišlo pochopení.
Přestala jsem být matkou podle představ, podle naučených vzorců, podle toho, co se „má“.
A začala jsem být prostě jen s nimi.
Bez očekávání. Bez kontroly. Bez tíhy odpovědnosti.
A právě v tom okamžiku mi došlo, že láska není role.
Že láska je mnohem víc.
A že když opravdu naslouchám, když skutečně jsem, není třeba se o nic snažit.
Vztahy se samovolně prohloubí, vyčerpání zmizí, únava se rozplyne.
A to nejcennější, co můžu svým dětem dát, není obětování, ale já sama – přítomná, skutečná, opravdová.
Protože tam, kde není žádná role, tam zůstává jen láska.
A v ní je všechno, co jsme kdy hledali.
Comments