Vždycky jsem milovala dokonalost. A proto jsem se většinu svého života snažila mít všechno lepší, správnější, dokonalejší.
Když jsem zakládala rodinu, měla jsem jasnou představu, jak musím vypadat ideální partnerka, matka, pečovatelka, hospodyňka. Měla jsem dokonalý plán, jak budu fungovat, co všechno budu zvládat a jak krásně a harmonicky to celé poběží.
Dnes, když to píšu, nechápu, jak jsem něčemu takovému mohla věřit. Ale vím, že tehdy mi to dávalo smysl. A dnes už taky vím, že není potřeba obviňovat se za to, že jsem nebyla dokonalá – a možná pořád nejsem. Protože tahle varianta vůbec neexistuje.
Co se změnilo?
Někde po cestě se mi změnil pohled na dokonalost. Pochopila jsem, že dokonalost není o tom, jak bych si přála, aby věci byly. Dokonalost prostě je. Lidé, situace… život sám.
Tohle uvědomění mi neuvěřitelně zjednodušilo život. Přestala jsem se hnát za něčím lepším. Přestala jsem se snažit být dokonalejší matkou, partnerkou, ženou. A světe div se – čím víc jsem se přestala snažit, tím víc jsem začala opravdu žít. A vnímat, jak je všechno lehčí, jednodušší… a dokonalejší.
Přebírání zodpovědnosti za druhé
Díky své touze po dokonalosti jsem neustále tlačila. Nejvíc to odnesla moje první dcera. Měla jsem pocit, že za ni musím převzít odpovědnost ve všem – od jejího štěstí až po to, jak vnímá svět.
Jenže s každou další dcerou jsem se učila pouštět. Každá z nich mi přinesla nové uvědomění. A s každou další jsem víc a víc jen byla.
Neznamená to, že jsem rezignovala na výchovu. Jen jsem pustila koncepty o tom, jak by věci měly být. Pustila jsem představy o tom, jaké by měly být moje děti. O tom, co je správné a co špatné. O tom, jaká jsem nebo nejsem matka.
Prostě jsem. Přítomná. Otevřená. Reaguji na to, co přichází.
Jak jednoduché, že?
A přesto… nemohla jsem to dřív vidět.
Vidět realitu místo iluze
Nemohla jsem to vidět, když mou pozornost odváděla má představa o tom, jak by věci měly být. Neviděla jsem skutečnost, protože jsem věnovala pozornost iluzi – svému vlastnímu myšlení. A to bylo tak nevinné… Protože když nevíš o jiné možnosti, vybíráš si jen z toho, co znáš.
Ale co je pro mě fascinující, je to, že ve mně byla neustále zvědavost. Ten tichý, ale neodbytný hlas, který se ptal: A co když to jde jinak? A co když je tu víc?
Byl tam i ten krásný, hřejivý pocit. Pocit, že vím. Že život si můžu užít, ne jen přežít. A k tomuto uvědomění se mohu neustále vracet. S každým návratem sílí. A díky tomu si všímám stále víc – vidím možnosti, vidím nabídky, vidím dary života, které jsou mi přinášeny každý den. Už nemusím nic vymýšlet. Stačí jen vidět.
Všechno už je dokonalé
Mohla bych o tom, jak je všechno – i vy – naprosto dokonalé, psát donekonečna. A možná o tom jednou opravdu napíšu knihu. 😉
Ale teď vám chci říct jen jedno…
Zkuste chvíli jen tak BÝT.
Zastavte se.
Podívejte se kolem sebe.
Podívejte se do sebe.
Vidíte tu krásu? Vidíte tu dokonalost? Vidíte, jací báječní jste – nejen jako rodiče, ale jako lidé? Vidíte kdo jste doopravdy?
Věřte mi, že tohle jediné od nás naše děti opravdu potřebují.
Abychom tu byli. Tady. A teď.
V tom je všechno.
To nejlepší, nejdokonalejší, nejláskyplnější, nejlaskavější, nejspravedlivější, nejjasnější, nejvýchovnější.
Mám vás ráda. ♥️
Káťa
Moc děkuju Kateřino za sdílení a inspiraci. Taky to pro mě byla dřina , když jsem na vše tlačila . Ale pak jsem zjistila , že to jde i jinak😁 Když vše i sebe přijmeme , tak jak to je a odevzdáme se vyššímu vedení a necháme všemu volný průběh , netlačíme ani ničemu nebráníme , necháváme vše jen plynout. Je to fascinující a opravdu to nejlepší , co můžeme dělat😍
svatá pravda ... taky jsem chtěla být dokonalááá - uf uf uf
Krásné 🌹
Kati, krásné. 🌊❤️