Pilíře štěstí

Dr. Martin Seligman a Ed Diener profesoři z Pensylvánské univerzity bedlivě pátrali po stopách štěstí. Ve svých nesčetných studiích a experimentech potvrdili domněnku, že zejména dobré mezilidské vztahy hrají zcela zásadní roli. Podle výsledků jejich pozorování, nejšťastnější lidé tráví jen zcela zanedbatelné množství času o samotě. Dá se říci, že jsou v podstatě neustále obklopeni rodinou, přáteli nebo známými. Potíž tu ale zůstává se zodpovězením otázky, co je příčina a co důsledek. Dá se totiž lehce spekulovat o tom, že šťastní lidé jsou zkrátka vyhledávanými společníky, a proto nejsou nikdy sami.

Výzkum 35 000 lidí na Pensylvánské univerzitě přinesl tato čísla:

Za velmi šťastné se považuje celých 40 % lidí žijících v manželství, oproti pouhým 24 % žijícím o samotě. Avšak pokud jste právě sami, budiž Vám útěchou, že studie rovněž potvrdila známý fakt, že lidé žijící v nešťastném manželství, jsou celkově mnohem nespokojenější, než lidé svobodní nebo rozvedení.

Aktivita a ochota pomáhat druhým se ukázala jako další z hlavních stavebních kamenů lidského štěstí. Nejspíš sami dobře víte, že nejhorší je jen tak nečinně sedět se založenýma rukama. Ať už člověk uvaří dobré jídlo, nebo si jde zaběhat, přečte si časopis nebo přesadí kytku, to všechno je určitá „akce“, která s sebou přináší příjemné pocity. Lidé, kteří se mohou věnovat tomu, co umí a co je baví naplno, např. tak, že se jejich vášeň stane jejich povoláním nebo alespoň koníčkem, bývají obvykle se svým životem velmi spokojení. Přímo jako injekce štěstí prý působí veškeré altruistické činy, nebo-li lidově řečeno dobré skutky či nezištná pomoc druhým. To vysvětluje i fakt, proč lidé, kteří se vzdají veškerých světských radovánek a zasvětí svůj život druhým, např. mniši či jeptišky, tvrdí, že jsou vnitřně neskonale šťastní …

Síla ducha nebo chemie?
Možná jedním z vůbec nejdůležitějších faktorů je však podle zmíněným vědců tzv. vnitřní nastavení. Optimismus a pozitivní myšlení, to vše je dnes velmi zdůrazňováno, často včetně konkrétních návodů, jak se k takovému nastavení dopracovat. Situace ale zdaleka není tak jednoduchá, jak se zdá. Ve vědeckých kruzích totiž koluje rovněž hypotéza, že základní duševní prožívání či naladění je dáno čistě naší vnitřní chemickou konstelací, kterou zdědíme po rodičích. Nebudeme-li ale tak pesimističtí a v duchu pozitivního myšlení budeme věřit, že něco přeci jen leží v našich rukách, máme určitě lepší šance. Pak nám totiž k vnitřní harmonii může dopomoci víra, že je nutné brát život s humorem, smířit se s tím, co nelze změnit, naučit se druhým odpouštět a v krizích hledat nové šance, na což by přísahali zase jiní zasvěcení.

Slova jako flexibilita, kreativita, sebedůvěra a nekonformita, stojí dnes vysoko v kurzu a je k tomu dobrý důvod. Jakmile se totiž život začne skládat jen z rutiny, lze o pravém štěstí jen sotva mluvit. Jenže když jsme po létech dřiny konečně dosáhli toho, co jsme si předsevzali, často si nedokážeme přiznat, že jsme v našem životě tak nějak zatuhli. Práce, rodinné i přátelské vztahy, to vše se odehrává ve stále stejných, vyjetých kolejích, přičemž odvaha něco změnit, nás opouští. Volný čas trávený se stále stejnými lidmi, nám dávno nic nedává, ale my to ignorujeme. Ačkoliv nás práce vůbec nebaví, zůstáváme ze strachu, že nic lepšího neseženeme. I přesto, že partner dávno žije pouze vedle nás, raději to přehlížíme, než se vystavovat konfliktům. Bláznivé sny a přání nám dávno už nic neříkají. Tak pozor, tohle je pravý opak cesty za štěstím.

Zdá se, že pokud se jedná o schopnost odhadnout, co nás udělá skutečně šťastnými, jsme naprostými diletanty. Daniel Gilbert, profesor psychologie na Harvardu tvrdí: „Lidé systematicky přeceňují intenzitu a trvání pocitů, které jim přinesou očekávané události“. Určitě to sami znáte. Až mě povýší, až budeme mít vlastní byt, až budu mít dítě pak teprve budu šťastná atd. Jenže pak najednou zjistíte, že ono je to všechno trochu jinak. Vlna štěstí je obvykle mnohem menší a kratší než jsme čekali a zakrátko jsme tam, kde jsme byli, ne-li hůř … Naštěstí stejně tak „přeháníme“ i v negativních případech. A proto, „jestli mě opustí – nepřežiju to“ nebo „kdyby začal pít – zblázním se“ apd. většinou také neplatí. Klíčem ke štěstí je tedy především schopnost odhadnout, co Vás skutečně učiní dlouhodobě šťastnými, nebo-li odhalit, co jsou Vaše soukromé pilíře štěstí.

Zdraví, peníze a vzdělání …
Asi nepřekvapí, že skutečné štěstí nesouvisí s penězi a bohatstvím, ale možná Vás zaujme, že zmínění profesoři došli k závěru, že ani zdraví a vzdělání nejsou v celkovém umění žít šťastně důležité. Prokázalo se, že nemocní lidé nejsou v průměru méně šťastní než zdraví. Dokonce prý i rakovina, regma, aids nebo cukrovka nemají na základní pocit štěstí zásadní vliv. Studie prokázaly, že v některých případech nemocní hodnotí svou kvalitu života výše než zdravá populace. Teprve v momentě, kdy nemoc trvá dlouho a přináší trvalou fyzickou bolest dochází k celkovému poklesu životní spokojenosti, což je zcela logické. Vzdělání, na které je zejména dnes kladen tak velký důraz, nehraje prý v životním štěstí žádnou roli. Nevzdělaní lidé jsou statisticky stejně šťastní jako vzdělaní. Výjimku hrají jen lidé, kteří se díky nízkému vzdělání ocitnou na hranici bídy a musí bojovat o každodenní přežití, ale to je už jiná kapitola ….

Eva Kubová

(publikováno v Blesku Zdraví, leden 2008)