Vždycky jsem si myslela, jak žiju svůj život naplno. A ono tomu tak skutečně bylo – v každém okamžiku jsem žila tu nejlepší možnost, která se mi nabízela. To, že jsem později viděla tisíce jiných způsobů, jak by se všechno dalo udělat lépe, bylo přirozené.
Přijetí této pravdy pro mě znamenalo obrovskou úlevu. Mohla jsem jít dál, bez výčitek, bez hodnocení, bez obviňování se za to, že nejsem dost dobrá, dost moudrá, dost klidná…
Moje sebereflexe byla vždycky vymakaná. Neustále jsem si zpětně přehrávala svůj život, analyzovala, jak bych mohla být lepší, přínosnější, trpělivější… Ale jak bylo mně? Pořád to bylo málo. Pořád jsem mohla udělat víc. Tohle byla cesta do pekel. Celé noci jsem nespala, nemohla jsem vypnout, bolela mě hlava, měla jsem migrény…
A pak mi to došlo. Tohle přece není v souladu s mojí volbou žít život v radosti, zdraví, štěstí a lásce. To uvědomění bylo zlomové. Začala jsem hledat cestu ven. Všimla jsem si, kolik krásy a radosti mi uniká, když jsem neustále myšlenkami v minulosti.
A pak přišla jedna z těch nečekaných životních nabídek – manžel mé kolegyně z nemocnice začal v našem rodinném centru Jablíčko pořádat besedy o třech principech – Mysli, Myšlence a Vědomí.
Byl to Martin Jotov, jeden ze zakladatelů neziskové organizace Porozumění mysli. Od prvních slov jsem cítila ten silný pocit, který mě provází životem. Nevím, co to je, ale vím, že to je ono. Tohle musím prozkoumat.
A tak jsem se ponořila do objevování. Najednou spousta věcí začala dávat smysl. Jako bych dostávala návod – ale ne „desatero kroků ke štěstí" – ale návod jen a jen na sebe. Nemusím hledat štěstí ve vnějších technikách, v meditacích, v návodech druhých. Stačí vidět, co už tu je.
Kačenka Fišerová, druhá zakladatelka Porozumění mysli, a Kája Kofroňová, které odstartovaly projekt Česko Naslouchá, se staly mými životními parťačkami. A díky Kat Černé jsem mohla objevovat a milovat život ještě intenzivněji.
V akademii pro transformativní kouče, mentory a lídry jsme jednou dostali téma – co jsou pro nás tři principy? Byla jsem ve skupince, která se zabývala vědomím. A najednou se ve mně něco začalo dít.
Poslouchala jsem ostatní a zničehonic mi vytanul na mysl příběh jednoho pacienta z jednotky intenzivní péče. Byl v vigilním kómatu. Bez vědomí. Na přístrojích. A já si jednoho dne všimla, že když slyší hlas jedné sestřičky, začnou mu téct slzy.
Nejdřív jsem si myslela, že je to náhoda. Ale když jsem to začala pozorovat, zjistila jsem, že se to děje pokaždé. A brzy si toho všimli i kolegové.
Ten člověk v bezvědomí stále prožíval vědomí. Nějakým způsobem vnímal, co se kolem něj děje.
A tehdy mi to došlo o sobě. Že já sama jsem žila úplně stejně. Byla jsem v bublině svého myšlení, svých vzorců, svého analyzování, svého „měla bych být lepší". A neviděla jsem, co všechno je za tou bublinou.
Bylo tam spousta výčitek. Ale zároveň tam byl i obrovský vděk. Protože jsem to vůbec uviděla. Protože jsem mohla z té bubliny vystoupit. Protože tam za ní je ten opravdový život.
A to je ten vír života – ta nekonečná hloubka, ta neustálá proměna, to nečekané, to živé.
A já se mu konečně otevírám. Znovu. A znovu. A znovu.
Protože tahle cesta nikdy nekončí. Protože vždycky je kam jít hlouběji. Protože vždycky je co nového spatřit.
Miluji život. ♥