Vždycky jsem milovala dokonalost. A proto jsem se většinu svého života snažila mít všechno lepší, správnější, dokonalejší.
Když jsem zakládala rodinu, měla jsem jasnou představu, jak musím vypadat ideální partnerka, matka, pečovatelka, hospodyňka. Měla jsem dokonalý plán, jak budu fungovat, co všechno budu zvládat a jak krásně a harmonicky to celé poběží.
Dnes, když to píšu, nechápu, jak jsem něčemu takovému mohla věřit. A dnes už taky vím, že není potřeba obviňovat se za to, že jsem nebyla dokonalá – a možná pořád nejsem. Protože tahle varianta vůbec neexistuje.
Co se změnilo?
Někde po cestě se mi změnil pohled na dokonalost. Pochopila jsem, že dokonalost není o tom, jak bych si přála, aby věci byly. Dokonalost prostě je. Lidé, situace… život sám.
Tohle uvědomění mi neuvěřitelně zjednodušilo život. Přestala jsem se hnát za něčím lepším. Přestala jsem se snažit být dokonalejší matkou, partnerkou, ženou. A světe div se – čím víc jsem se přestala snažit, tím víc jsem začala opravdu žít. A vnímat, jak je všechno lehčí, jednodušší… a dokonalejší.
Přebírání zodpovědnosti za druhé
Díky své touze po dokonalosti jsem neustále tlačila. Nejvíc to odnesla moje první dcera. Měla jsem pocit, že za ni musím převzít odpovědnost ve všem – od jejího štěstí až po to, jak vnímá svět.
Jenže s každou další dcerou jsem se učila pouštět. Každá z nich mi přinesla nové uvědomění. A s každou další jsem víc a víc jen byla.
Neznamená to, že jsem rezignovala na výchovu. Jen jsem pustila koncepty o tom, jak by věci měly být. Pustila jsem představy o tom, jaké by měly být moje děti. Prostě jsem. Přítomná. Otevřená. Reaguji na to, co přichází.
Vidět realitu místo iluze
Nemohla jsem to vidět, když mou pozornost odváděla má představa o tom, jak by věci měly být. Neviděla jsem skutečnost, protože jsem věnovala pozornost iluzi – svému vlastnímu myšlení.
Ale co je pro mě fascinující, je to, že ve mně byla neustále zvědavost. Ten tichý, ale neodbytný hlas, který se ptal: A co když to jde jinak? A co když je tu víc?
Byl tam i ten krásný, hřejivý pocit. Pocit, že vím. Že život si můžu užít, ne jen přežít. A k tomuto uvědomění se mohu neustále vracet. S každým návratem sílí. Vidím možnosti, vidím nabídky, vidím dary života, které jsou mi přinášeny každý den.
Všechno už je dokonalé
Mohla bych o tom, jak je všechno – i vy – naprosto dokonalé, psát donekonečna.
Ale teď vám chci říct jen jedno… Zkuste chvíli jen tak BÝT. Zastavte se. Podívejte se kolem sebe. Podívejte se do sebe.
Vidíte tu krásu? Vidíte tu dokonalost? Vidíte, jací báječní jste – nejen jako rodiče, ale jako lidé?
Věřte mi, že tohle jediné od nás naše děti opravdu potřebují. Abychom tu byli. Tady. A teď. V tom je všechno.
Mám vás ráda. ♥ Káťa